Život s autistou JE objektivně SLOŽITÝ, rozhodně pro okolí, které autistické není. Ale je to TĚŽKÉ? To hodně záleží na úhlu pohledu a osobním přístupu.
Já osobně považuju život s autistou (v tomto případě autistou s Aspergerovým syndromem) za OBROVSKÝ DAR.
Jestli mě něco mohlo výrazně posunout na mojí životní cestě, urychlit zpracování spousty zbytečných a omezujících osobních postojů a přístupů,
otevřít mou mysl a vnímavost, zdokonalit moje komunikační nástroje
a naučit mě skutečnému nadhledu a obrovskému pochopení pro druhou bytost, je to tohle.
A určitě nejsem jediná:)
V dnešní době je málo pravděpodobné, že by se rodiče diagnózu nedozvěděli včas, takže dítě i jeho okolí má možnost hned na začátku nabrat nový směr
– protože život s autismem, pokud má být harmonický, rozhodně znamená výraznou změnu životního stylu:)))
Před více než 20lety byla situace úplně jiná a člověk, kterého jsem tehdy potkala, neměl o své diagnóze tušení. Myslím v tom lékařském slova smyslu.
Všichni nediagnostikovaní autisté o své „podivnosti“ samozřejmě dobře věděli, toho si nejde nevšimnout. Ale obvykle o tom už v dětství přestali s kýmkoli mluvit a snažili se prostě nějak PŘEŽÍT.
Což v pro ně v okolním světě mohlo být, a často i bylo, docela peklo.
Obecné přesvědčení, že autisti prostě nerozumí sociálnímu kontextu je HODNĚ ZAVÁDĚJÍCÍ.
I když často nedokážou včas a „správně“ zareagovat a přečíst, co se děje, a nevyužívají pro nás ostatní tak přirozenou sociální a emoční diplomacii, NEZNAMENÁ to, že by tomu, co se děje, „vůbec nerozuměli„.
Jejich často přímočaré, nediplomatické, „nespolečenské“ a jakoby „zjednodušené“ reakce jsou výsledkem nastavení, kterému se říká „executive disorder“ (neboli porucha výkonných funkcí).
Pro většinu z nich to v praxi znamená velké nebo ještě větší potíže v reálném čase a běžném běhu světa a reality fungovat tak, jak okolí, situace a ostatní lidé očekávají a vyžadují.
NESTÍHAJÍ to.
Nemá to pro ně logiku a je to pro ně často ZBYTEČNĚ a BOLESTIVĚ SLOŽITÉ.
A postupně narůstá bezmoc a zoufalství.
Totiž když se jedna část celku (tedy autista) nachází v jiném časoprostorovém pásmu, tak se, přes veškerou snahu všech zúčastněných, celek prostě rozpadá.
Stres a frustrace nabývá obřích rozměrů a často pak vítězí tlak na to, aby se přizpůsobil ten, kdo je „v menšině“. A autista s průměrným nebo nadprůměrným IQ to většinou do určité míry dokáže…
Představte si, že všechno, co VÁM způsobuje stres a napětí ho způsobuje i autistovi.
Ale u něj se často jedná o TAKOVÝ nápor na jeho vnímání a takové zahlcení a roztříštění pozornosti, že se projevuje FYZICKY A PSYCHICKY těžko únosným stavem.
A představte si k tomu mnohonásobek situací, kdy VY se cítíte komfortně a normálně, ale autistovi i TO POŘÁD způsobuje stav za hranicí únosnosti.
A že v takové každodenní realitě se pohybuje OD NAROZENÍ…!
A přesto se pořád snaží to nějak „zvládat“.
Internet je plný příběhů a kdo hledá najde.
Jsou plné traumat, bolesti, ale i obrovské úlevy, že v tom konečně nejsou sami a že je KONEČNĚ NĚKDO SLYŠÍ!
Jsou hodně o tom, jaké to je, přežívat od narození ve stavu permanentího přetížení,
o nutnosti budovat si svírající systémy pravidel a mechanismů a nasazovat složitě propracované sociální masky, aby to aspoň nějak fungovalo.
Aby se zmírnil ten neustálý tlak od okolí.
Jsou i o tom, jak to člověka může postupem času víc a víc svírat a deformovat, jak se z toho stává „krusta“, ze které se už nejde dostat ven, a jak to taky vůbec nemusí dopadnout dobře…
Před lety jsem neměla informace, ale měla jsem odhodlání a vklad přirozeně otevřené a sociálně „zdatné“ povahy s darem a schopností komunikace. A na druhé straně byl trpělivý autista (není to protimluv:)
Přehodnocovala jsem priority.
Životní tempo.
Způsoby komunikace
a vyjadřování emocí, nálad, pocitů
(to, že autisti „nemají emoce“ je absolutní blud).
Nebudu vám nic namlouvat – většina změn a většina takzvaných „ústupků“ byla na mojí straně.
Ono totiž na druhé straně nebylo KAM „ustoupit“…
Píšu z pohledu člověka, který sám autismus, Aspergerův syndrom ani žádné „doprovodné poruchy“ nemá. Jsem typicky „neurotypická“:))
Ale před lety jsem stála před volbou, před kterou v tuto chvíli možná stojíte i vy:
- buď se uzavřít do své „neurotypické“ jistoty, nechat si svoje priority, emoce, nálady, osobní zdi a mezilidské hry, svůj způsob komunikace a náhled na svět – a ocitnout se v životě plném nepochopení, neporozumění a nejistot,
- nebo ze své bubliny vystoupit a začít hledat východiska a „průnik“ (nebo spíš „sjednocení“) dvou realit, které sice mají stejné kulisy, ale to je taky to jediné, co mají společné:)
Vybudování vzájemné důvěry, pochopení a porozumění
mezi neurotypickým (my) a neurodivergentním (oni:) člověkem
je složitý a pozvolný proces.
Nenechte se odradit neúspěchy, nezdary a tápáním.
Zjišťujte, čtěte, KOMUNIKUJTE!
Pracujte s dary, které vám přicházejí do života…
za sebe můžu říct, že to stojí za to:)
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…