Pozn. autorky: tento článek vznikl jako reakce na komentář k mému článku na fb Tera Tea Time. V komentáři zaznělo několik opravdu zajímavých postřehů a otázek…šly mnohem víc „do hloubky“ a „k základu“, než je obvykle v podobných diskuzích na fb zvykem – asi nepřekvapí, že byly od člověka s AS:)
Když jsem na ně chtěla zareagovat, zjistila jsem, že to pár větami nepůjde:) Abych odpověděla poctivě, pokusila jsem se zformulovat odpovědi tak „důkladně“, jak jsem s AS zvyklá:) Snad to většinu z vás při čtení neodradí:)
—————————————————————————–
Jsem přesvědčená, že většině neurotypiků je delší a intenzivní oční kontakt s dospělými, kromě s partnery, ve skutečnosti dost nepříjemný.
Vím to ze zkušenosti svojí i ostatních. Introverti ho nemají rádi vůbec, ale i já, typický extrovert, vnímám takový pohled od druhého člověka jako „invazivní“, jako určitý nátlak, nápor a „vyžadování“ –
…ale čeho vlastně? Pozornosti? Spojení? To taky, ale v podstatě bych to shrnula pod slovo „energie“.
Mívám v takovém případě pocit, jako by mě dotyčný hypnotizoval, jako by se přes pohled z očí do očí snažil dostat svou energií do mě, nebo naopak si ze mě energii „vzít“…a podotýkám, že nejsem paranoidní typ:)
Přes oční kontakt totiž rozhodně jde manipulovat, i když málokdy zrovna autisty, protože na ty to funguje jako jakýkoli jiný nátlak, takže skončí v afektu, meltdownu nebo jiné formě úniku, případně prostě utečou:)
Asi nenáhodou se oční kontakt speciálně vyučuje jako komunikační dovednost a strategie, používaná mimojiné k „navázání důvěry“ a přesvědčení druhého o vašem názoru, vaší pozici, vašem sebevědomí a vaší upřímnosti…proč tohle dělat, jsem nikdy nechápala, asi proto nejsem nikde manager:))
Jenže pak dojde na partnerství, na intimitu, na blízkost nebo na sex – a najednou je všechno jinak…
Tzv. hluboký (pro AS prostě dlouhý a intenzivní) pohled z očí do očí je neurotypiky vnímaný jako jedno ze základních potvrzení „intimnějšího“ spojení dvou lidí, jako intimní „společný prožitek“, byť těžko přesně vysvětlit čeho…
Často je to totiž tenhle oční kontakt prostě formou sexuální komunikace a sdílení vzájemné přitažlivosti,
pro někoho s prožitkem „romantiky“ (pro AS bych popsala jako určité emoční rozechvění spojené s představami, fantaziemi a pocity, které AS asi vůbec nemá šanci pochopit:)
Pro většinu je v tom pak určitá míra vzrušení, taky spojená s představami, co chtějí nebo by chtěli s tím druhým prožít a zažít…
…můžu se mýlit, A KAŽDÝ JE JINÝ, ale tak nějak bych shrnula to, co jsem jako neurotypik mezi neurotypiky často pozorovala.:))
Možná se teď některých neurotypiků (spíš asi žen) dotknu, ale pokud mám pravdivě odpovědět na dotaz člověka s Aspergerem, musím za sebe napsat, že ten „hluboký pohled do očí“, a „oko – okno do duše“ jsou podle mě z velké části spíš záležitost vzájemné výměny energie, sexuální chemie a určité dobrovolné vzájemné „hypnózy“, potvrzující si výlučnost konkrétního emočního, často partnerského vztahu… a o moc víc „hlubšího“ v tom často není.
Pak se ale občas stanou věci mezi nebem a zemí, a i skrz ty oči se „něco někam“ propojí…to už jsme ale jinde:)
– a ty oči na to vlastně vůbec nejsou třeba – jde to kudykoli – dotekem, tichem, sezením vedle sebe a zíráním do vody nebo na oblohu – prostě se to někudy „stane“ – ale tam je jedno, jestli jste AS nebo NT – někdo to zažije, někdo ne. Tak to prostě je a je to nepřenosné:)
Možná, že tohle si většina lidí někde hluboko pamatuje, možná je to něco, co přes spojování se s ostatními většina lidí hledá a možná, že ta „intenzita pohledu z očí do očí“ je něco, čím se snaží toho stavu „splynutí“ a „jednoty“ dosáhnout – a AS v té snaze brání prostě jenom to, že jejich nervovou soustavu přetíží jakýkoli nápor pozornosti… těžko říct…:)
Každopádně ve vztahu neurotypika s aspergerem (a asi i jiným autistou) pravděpodobně nastane situace, kdy tento sdílený vjem, pocit a „prožitek“, na jedné straně prostě chybí. A nastane vnitřní zmatek, někdy až frustrace, a citový „hlad“.
Proč chybí zrovna oční kontakt, to nevím, osobně si myslím, že takhle působí na neurotypiky celé specifické nastavení AS projevů – ať už jde o kontakt fyzický, oční, slovní nebo emoční – AS se prostě určitým způsobem „nepropojují“ a „neprožívají“, mají to zdá se trochu jinak. A nemyslím si, že jde o nedostatek „fantazie“, jak jsem nedávno někde slyšela.
Každopádně ale ten pocit citové vyprahlosti může být pro neurotypika (a ženu obzvlášť) dost silný – a vychází hodně i z nastavení, celoživotně posilované sdílené neurotypické zkušenosti.
Je to složitý bod, pro hodně neurotypiků nepřekonatelný a spousta z nich se ho prostě není schopná a ochotná vzdát – takže ve výsledku asi záleží hlavně na tom, co od společného vztahu právě neurotypik očekává.
Pokud naplnění tohoto pocitu a „prožitku“, nebude to s AS nejspíš fungovat.
Možná ale bude chtít a dokáže tenhle svůj „program“ pochopit a přerůst a vzdát se určité konkrétní formy emočního spoluprožitku blízkosti, která s AS obvykle nepřichází, a „odměnou“ pak může být vztah sice trochu jiný – ale stejně skvělý, intenzivní, opravdový a naprosto důvěrný. Někdy možná i víc:)
A pak je tu ještě ten ostatní oční kontakt, ne dlouhý, ne upřený, ani „vysávající“ – ale „normální“, přirozený, přátelský, sociální, prostě druh komunikace, jako třeba úsměv…
– ale ano, uvědomuju si absurditu toho srovnání – pro AS je OBOJÍ často podobně nečitelné, často bohužel emočně nátlakové, a i když to tak není třeba vůbec myšleno, tak vyžadující a zahlcující.
Proč? Zkusím napsat, k čemu jsem dospěla, když jsem se pokoušela najít tu hranici, kde to bude fungovat pro obě strany.
Ale je to jen můj pohled a odhad – ničím podložené to nemám…
Autisti (nejen podle mě) mají jinak nastavený mozek a vnímání. Oční kontakt je jen jedna z věcí, kde se to nejspíš projevuje.
Jejich mozek, zdá se, neselektuje vjemy stejně jako ten neurotypický, a signály, které mu přicházejí, přicházejí jakoby všechny najednou. Docela trvá, než je zpracuje (prodlevy mezi akcí a reakcí jsou jiné, obvykle o dost delší).
Signály přicházející z obličeje jsou souborem tolika vjemů a detailů, že než se dostane na jejich vyhodnocení, je situace dávno někde úplně jinde, takže výstup už vůbec neodpovídá situaci při vstupu.
A jestli se tohle děje AS dětem od narození, tak se možná nikdy ani nenaučí instinktivně přiřadit informace z vjemů a signálů k informacím daného kontextu – je to jen dohad, ale takhle nějak si to představuju…
Sama, když s někým mluvím, očima různě uhýbám, jak přemýšlím. Ale je to jiné, než u autisty.
Neurotypik očima pořád kontroluje výraz očí, aby věděl, jestli ho ten druhý sleduje a vnímá – a souběžně vyhodnocuje spoustu dalších signálů v obličeji…vnímá, jak se ten druhý tváří, jestli souhlasí nebo nesouhlasí, jestli se soustředí, na to co je říkáno, nebo mu odbíhají myšlenky.
A takto mívá často rychlejší a mnohdy i přesnější zpětnou vazbu než slova…
…jenže tohle autista těžko pochopí, a se svým snadno přetížitelným mozkem si ani nepředstaví tu automatičnost, s jakou se tohle v NT hlavě děje…
Běžný a častý oční kontakt je pro neurotypiky nedílná součást komunikace – spolu s výrazem tváře, slovy, tónem (a podtóny) hlasu a intonace, kontextem celé situace, atd… z toho všeho se skládá konečný výstup a informace k danému momentu…
a ano, spousta běžných hovorů je z hlediska informací a obsahu sdělení „o ničem“ – i když z hlediska sociálního jde často o neurotypickou přirozenou potřebu být „součástí celku“ (u mužů obecně mi tahle potřeba přijde slabší, ale co já vím o mužském vnímání a pocitech:))
Tady bych asi měla poznamenat, že i spousta neurotypiků si myslí, že hodně rozhovorů je o ničem a někteří občas sami reagují jako kdyby byli autisti:)
A otázkou trochu odjinud je, jestli hodně té primárně sociální komunikace není výsledkem toho, že už jinak pocit celku a celistvosti lidé zažívat nedokážou,
a že kdyby to uměli, nepotřebovali by možná ani tolik mluvit, ani tolik očního ani jiného vzájemně a sebe- „ujišťovacího“ sociálního kontaktu – ale to by bylo na úplně jinou debatu:)
Je docela zajímavé, že zpočátku se hodně malé děti neusmívají. Jenom se dívají.
Je to taky komunikace.
Tak proč tenhle oční kontakt některým AS nevadí?
Možná je to tím, že to malé dítě po nich ještě nic nechce, není „sociální“, nevyžaduje reakci a pozornost, jenom se dívá na svět kolem sebe a prostě tu je.
A stejně tak vnímá toho na druhé straně – ví o něm – prostě tu je taky:)
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…