Rozhodně mají jinak poskládané vnímání a jiný mozek (a to prokazatelně fyzicky odlišný).
A obvykle, i když ne vždycky, jsou inteligentní, někdy i fakt hodně.
Co to znamená a jak se to projevuje je TAK rozdílné, že na to prostě neexistuje příručka.
(takže pište a sdílejte svoje zkušenosti v komentářích nebo na fb, nebo ve skupině Neurotypik s nadhledem – někdo z ostatních může řešit podobný problém:)
Moje zkušenost – pokud jsou executive disorder (porucha pozornosti a aktivity, u Aspergerů běžná) a úzkosti hodně silné, je jim jakákoli inteligence v běžném životě dost málo platná.
A tlak okolí na jejich fungování je naopak NÁSOBNÝ, protože přece JSOU chytří. Takže když se budou víc snažit…👿😡
Právě proto, že JSOU chytří – a k tomu v dětství naprosto
nevypočítaví (když něco potřebují, prostě si řeknou, nebo to udělají, nechápou jakékoli hry),
důvěřiví (nechápou, že někdo myslí něco jinak, než říká, to přece nemá logiku?!),
přezodpovědní (zúžená, ale k podstatě věci jdoucí pozornost)
a extrémně vnímaví (až úzkostní a velmi senzitivní k náladám okolí),
cítí, že jsou „nedostateční“ a že by NEMĚLI BÝT, protože je z toho jejich okolí nespokojené nebo nešťastné (což se svou hypersenzitivitou cítí, i když se snažíte to skrýt – a někteří rodiče se navíc ani nesnaží:(
takže PRÁVĚ PROTO, že jsou chytří (a hodně z nich si dlouho myslí, že ostatní to mají stejně jako oni, jenom jsou v tom nějak schopnější, funkčnější a výkonější)
pořád se zkouší zlepšit, změnit, zvýkonit, zfunkčnit,
a nakládají si neskutečnou nálož přetížení, vyčerpání a zátěže..
..nejdřív, aby udělali radost
pak už jen aby měli pokoj a klid
a taky se jim to dost často a na spoustu let povede…
Jenže
to přetížení se kumuluje a narůstá
a vůbec to po letech nemusí dopadnout dobře (z vlastní zkušenosti).
I když nechci paušalizovat – každý jsme jiný, autisty nevyjímaje – neznám nesobečtějšího člověka než je jeden Asperger (a nemyslím toho pána, podle kterého ten syndrom pojmenovali:)
Jistě, aspergerové mluví hodně o sobě
– protože to je prostor zkušenosti, který pojmou a díky němu jsou schopní sociálně fungovat i v našem časoprostoru –
ale naprosto vnímají, a mnohdy mnohem citlivěji než vy, každé vaše emoční hnutí a každý výkyv, kterým procházíte. A OPRAVDU HODNĚ to na ně tlačí…
Já vím, na vás taky leccos tlačí a prostě zatnete a nějak to vydržíte – věřte mi, nemáte vůbec tušení, jak nesrovnatelné to ve většině případů je a kolik toho takhle „vydrží“ denně oni…
A jistě, komunikace, kontakt – ať už délka nebo forma – má svoje pravidla. A ne ty vaše.
Ale není to proto, že by byli sobci. Je to jediný způsob jak se svámi potkat alespoň na půli cesty…
A O TO PŘECE JDE, NE?
Oni na váš břeh vystoupit nemůžou, stejně jako vy nemůžete na ten jejich…
…asi byste se dost divili, kdybyste se najednou ocitli v autistické realitě, co by to ve vteřině udělalo s vaším skvěle fungujícím mozkem:)
Přála bych všem aspergerům,
aby se nemuseli uzavírat ve své odlišnosti ani budovat složité masky, protože je okolí nedokáže přijmout v jejich odlišnosti,
aby byli obklopení lidmi, kteří je podpori,
kteří nebudou vyžadovat, aby ty dvě reality byly stejné,
a rádi se budou potkávat na mostě na půli cesty.
Lidmi, kterým dojde, že největší nároky na sebe mají právě aspergerové sami
– takže jim nebudou ještě přidávat, ale ten batoh se jim pokusí co nejvíc odlehčit…
Aby dokázali svoje síly víc šetřit, než bude pozdě.
A aby co nejvíc zažívali skutečnost,
že i mezi odlišnými mozky a odlišnými realitami může panovat
důvěra, porozumění a vzájemný respekt a přijetí,
i když se nejspíš nikdy úplně nepochopí…:)
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…