Škola dokáže být náročná. Pro spoustu dětí.
Úplně na začátku proto, že si hodně dětí špatně zvyká na režim, hodiny soustředění a ne vždycky chápou požadavky na výkon. Proč už si nemůžou hrát? Proč musí hodiny v kuse sedět a dělat nesmyslné úkoly?
Postupně si většina z nich zvykne, přizpůsobí se, a i s učitelem si vytvoří určitý vztah – dobrý učitel umí mít individuální přístup a dřív nebo později zjistí, „jak na ně“ 🙂
Na druhém stupni se všechno komplikuje.
Přidává se puberta a změny chování, u všech dětí v celé třídě.
Předměty se specializují. Narůstá počet učitelů a často už nemají šanci reálně jednotlivé děti poznat a za těch pár hodin si s nimi vybudovat nějaký vztah. Pokud si normálně lidsky nesednou (a to bývá složité), je to prostě o plnění (pro dítě mnohdy nesmyslných) požadavků.
Nároky se stupňují…
..a očekává se, že dítě je zvyklé a připravené ve školním režimu fungovat…
Jenže to není tak úplně pravda.
Dětí, které SKUTEČNĚ „fungují“ zas tolik není. A těch,co je to ještě i baví, je pár… Většina ostatních to prostě nějak „zvládá“. Tak jako to „zvládali“ jejich rodiče.
Ve školním drilu sice ztrácí chuť a motivaci, úkoly a požadavky plní z povinnosti
a připadají si jak ve vězení,
ale díky sociálním dovednostem a sociální inteligenci většinou tak nějak přežívají, i když jejich výsledky často neodpovídají jejich skutečným schopnostem a potenciálu…
V jeden moment pak obvykle začnou dělat „potíže“, každý podle svého nastavení a povahy, někdo dřív, někdo až v pubertě…
Vzdorují pasivně nebo aktivně, podvádějí, odporují autoritám, vymýšlí naschvály, vyrušují, vyhýbají se povinnostem, ignorují – ale vždycky v mezích, tak aby to ještě prošlo. Rychle se naučí to, jak obejít, co jde, a nedělat víc, než nutné minimum.
Spousta dospělých nostalgicky vzpomíná na svoje školní léta a „skvělé, i když někdy přísné“ učitele. A tvrdí sobě i svým dětem, že to vlastně nebyla taková hrůza…
V mnoha případech je to ale jenom schopnost mozku zpětně přebarvit a vytěsnit negativní pocity – kdyby se ocitli v té situaci a v tom věku znova, necítili by se nejspíš o moc líp, než jejich děti teď.
Ti rozumější si to aspoň dokážou přiznat a tlak na děti nehrotí nad nutnou míru…
Pak je ale relativně malá část dětí, které to „zvládat“ prostě nedokážou. A na první pohled je od těch ostatních často hned nerozeznáte.
Dneska mívají ve školách asistenty, ale ne vždycky. A na speciální školu jsou málo „postižení“.
Jsou to prostě trochu „jiné“ děti…
Možná jste takovým dítětem sami byli,
možná ho máte v dětské nebo dospělé verzi doma, nebo sedí ve vaší třídě…
……………………….
Tyhle děti nedokážou použít běžné sociální dovednosti, protože jejich sociální vnímání není stejné, jako u většiny ostatních.
Nedokážou odhadnout, kdy říkat, co si myslí a kdy mlčet, kdy se usmát a kdy se tvářit vážně, kdy nasadit provinilý výraz, nebo kdy se omluvit i za něco, co jim nedává smysl, protože pohár už přetéká… – takže pak většinou přeteče a oni jsou trestaní za něco, co absolutně nechápou…
Taky těžko snáší, když jim někdo tvrdí něco, co z jejich pohledu není pravda nebo správně – bez ohledu na to, jak to vidí všichni okolo. Prostě nedokážou přijmout, když jim na tom něco nesedí…
V neurotypickém světě je takových věcí spousta…a v případě těchto dětí opravdu nefungují věty typu „mlč, teď mluví dopělí“ nebo „je to tak, protože jsem to řekl“ nebo „prostě si to zapiš!“…
…Pokud na druhé straně není velká trpělivost, snaha a ochota se domluvit, skutečně vysvětlovat (ale i naslouchat) a dosáhnout maximálního možného pochopení důvodů a významu řečeného –
a případně dokonce ochota ustoupit ze svého pohledu a pozice autority –
– dochází ke konfliktům…
Upřímně, kolik lidí s tímto přístupem znáte?
……………………..
Ve škole tyto děti těžko zvládají střídání předmětů, témat a učitelů v běžném školním tempu a provozu, protože to tempo je nastavené pro jiný typ mozku a pozornosti, než mají.
Často si nedokážou zapamatovat ani základní poučky a pravidla, protože jejich mozek nefunguje v módu „memorizování“, na který je školní systém nastavený.
A přitom toho o některých tématech ví víc než sám učitel (což ne každý učitel ocení;)
……………………..
Tím, že odmala nezvládají naplnit požadavky základní disciplíny – protože jim přehlcený nervový systém často neumožňuje „prostě poslouchat“ – působí nevychovaně.
A v podstatě i trochu „nevychovatelní“ jsou, protože když těmto dětem příkazy a požadavky nedávají smysl a situaci nechápou, nejsou schopní je plnit – „neposlechnou“ – a narůstá v nich tlak a frustrace, které není jejich nervová soustava vůbec schopná zpracovat …
…Takže to pak vypadá, že se nesnaží, ignorují, nespolupracují, dělají naschvály nebo i provokují – což v naprosté většině situací není pravda…
Ale protože permanentně naráží, dřív nebo později se mnozí z nich stáhnou do sebe a zatvrdí – a v tom nejhorším případě začnou být opravdu nezvladatelní a agresivní.
Jenže tím důvodem v těchto případech není primárně puberta. Ta situaci zesiluje, zviditelňuje a zhoršuje…
Hlavní příčinou je okolím a jimi samými „nezvládaný“ autismus, který mají od narození a který do velké míry ovlivňuje celý jejich život.
Tyhle děti mají občas dobré, často špatné a až příliš často úplně špatné dny – narozdíl od většiny dospělých a dětí v jejich okolí.
Nejsou simulanti. Aspoň tedy ne dobrovolně.
I když časem většina z nich pochopí, že k zachování života musí občas předstírat nemoc, protože pravdivé argumenty a vysvětlování o „únavě“ a „nemožnosti“ nemají odezvu…
…a takhle by se dalo pokračovat dál a dál …
……………………….
S tímto se potýká, spíš ve větší než v menší míře, v dětském věku většina aspergerů.
Školní docházka je pro mnoho z nich jedním z nejvíc frustrujících období v životě.
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…