Jak vybalancovat tu křehkou rovnováhu mezi péčí o druhého a dáním mu prostoru pro jeho osobitý vývoj?
Já sama jsem autistické ani žádné jiné dítě nevychovávala.
Vyrostla jsem vedle postiženého sourozence, ale moje zkušenost s autismem začala až v bodě, kdy se člověk snaží budovat soužití s někým, kdo je dost málo funkční AS a nemá o tom vůbec ponětí (no o té nefunkčnosti samozřejmě ano, ale ne o tom, že by to mohla být třeba taky nějaká diagnóza;)
Musí být pro rodiče autistů extrémně těžké projít tou první fází, kdy si s dítětem nejsou schopní předat základní informace, kdy ho ještě neznají a je příliš malé, aby znalo samo sebe, kdy se tak intenzivně všechno kolem valí, že ani jeden z nich neví, jak se v tom zorientovat, a kdy v tom hodně matek a otců zůstane samo, protože tohle každý neustojí… kdo to nezažil, těžko si to představí…
Ale je tam jedno riziko, asi spíš pro ženy než pro muže, i když nejsem muž, tak těžko říct –
– právě pro ten pocit selhávání a viny se může stát, že se z přijetí, péče a lásky stane závislost a sebeobětování. A to je stav, který dusí – vás i toho druhého.
A pokud se „dusí“ autista (i když o tom třeba nemá tušení a neumí to pojmenovat), jeho emoční stavy a reakce jsou pravděpodobně mnohem těžší a silnější.
Ti nejbližší se musí vypořádat s jednou věcí – autisti velmi těžko snáší změny. Spousta z nich velmi těžko snáší cizí lidi. A je dost složité se s většinou autistů domluvit – a u každého je to jinak. Není na to návod ani nějaký univerzální jazyk.
Takže když se naučí domluvit s vámi, nutně se stáváte určitým středobodem jeho života v neurotypické realitě kolem – ale to neznamená, že jste a máte být středobodem jeho vesmíru… On může mít, postupně, jak se vyvíjí a dospívá, tak bohatý svět – vnitřní i vnější – jaký si nedovedete ani představit. Těch důkazů o tom je na internetu i v knížkách dost.
Jenže je taky zčásti na vás, jestli to dovolíte. Ono totiž připoutat si k sobě druhou bytost, i nechtěně, obzvlášť když vás potřebuje k životu, je hodně snadné – jenže připoutáním (se) ve vztahu mizí prostor a tím se, minimálně v něčem, může stát ten vztah vězením – pro obě strany…
Zažívá to spousta matek (možná i otců) neautistických dětí – nejspíš jste si tím sami jako děti prošli – říká se tomu „odstřihnutí od pupeční šňůry“ – a pomáhá k tomu několik období vzdoru, puberta (a pak taky nějaká ta práce na sobě v dospělosti – na tohle téma jsem napsala i ebook🙂
Hodně autistů to ale má těžší – „odstřihnout se“ od někdy jediné spojnice s okolním světem je nesmysl. Tu volbu mnozí z nich vlastně nemají.
Oni JSOU závislí – ale v jejich případě je ta závislost daná, zdravá, přirozená a je otázkou přežití.
Jenom na vás ale je, jestli tu závislost na své straně převezmete a přiživíte (a možná i nevědomě se za ni sami trochu schováte)
a nebo jestli se stanete spíš partnery a trpělivými průvodci v jejich vlastní cestě k sebepoznání – protože svoji životní cestu a svůj osobitý svět má úplně každý…
Je to složitý bod. Ve neurodiverzním vztahu je neurotypik ten, kdo by si měl být co nejvíc vědomý „autistických zúžení “ v kontaktu s realitou, strachu ze změn, strachu z „neznámého“
– a sám si CO NEJVÍC zachovávat svoji integritu a celistvost, svoji osobnost a svoji životní cestu – které je autista (dítě nebo partner) nedílnou, důležitou a v ideálním případě i naplňující a radostnou součástí, ale ne nutně tou všepohlcující, i když on ve svém „auti“ světě mnohdy pohlcený je…
Je někdy těžké, nesnažit se ovlivňovat autistu, aby byl méně autistický, a zároveň ze sebe neudělat oběť jeho limitů.
A dokázat stvořit celek, který drží pohromadě, i když jsou jeho části tak rozdílné.
Je to spousta hledání a učení, je to bitva s vlastními strachy a limity, JE to práce.
Je to stání na vlastních nohou a s otevřenou náručí, ve které ale nikoho „nesevřete“, protože „je přece VÁŠ“…
Ne, ten člověk vedle vás, i když vás potřebuje, JE „SVŮJ“…
Vím, že tohle je hodně citlivé téma. Nejspíš někteří z vás nebudou souhlasit. Možná řeknete – a budete mít pravdu – že vaše životy jsou plné těžkostí, strastí, špatných zkušeností, frustrace a starostí, o kterých nějaká ženská na internetu vůbec nic neví…
Přesto věřím tomu, že člověk nemusí „doplňovat“ sebe sama vztahem s druhými, ale může být úplný a „celistvý“ (jakkoli se to zdá těžké a v péči 24/7 často skoro nemožné) – a z toho bodu pak tvořit svoji část (jakéhokoli) vztahu.
Vedle takového člověka totiž i autista získává potřebný prostor k tomu být „celý“ a úplně tím, kým je – být sám sebou…
Protože tam přirozeně spěje každý, když k tomu skutečně dostane příležitost – stát se nejlepší verzí sebe sama…v případě autisty tou autistickou:)
A právě vy jste teď možná ten, kdo to může dopřát sobě i tomu druhému…
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…