Zkušenost mě naučila, že pokud autista něco dělá nebo říká, MÁ to DŮVOD.
Má sám se sebou dost práce, než aby na vás něco „zkoušel“ – i když se sám v sobě možná zatím nevyzná a problém neumí pojmenovat … nemá důvod, a obvykle ani kapacitu, něco na vás „hrát“, nebo dělat „naschvály“…
♦♦♦
Někdy mu to, co dělá, prostě dělá dobře.
Nebo se děje něco, čemu nerozumí, okolo něj nebo v něm, stresuje ho to, a to, jak reaguje, mu s tím stresem prostě pomáhá, i když to působí „divně“…
A někdy mu něco vadí a třeba to neumí ani sám sobě, ani vám, vysvětlit, a svojí reakci nedokáže nijak ovlivnit, i když by někdy sám chtěl…
To, co VÁM může připadat nepochopitelné, „nevhodné“ nebo „přehnané“
– a ve vašem případě by třeba i bylo:) –
má u autisty VŽDYCKY důvod…
A jedinou skutečně fungující cestou je, naučit se ty DŮVODY hledat a PŘIJÍMAT
– a ideálně se je pokusit i pochopit:)
– a naučit se naslouchat.
A to tady a teď, ne až „někdy v budoucnu“.
Tedy ne že by to bylo vždycky snadné…
Možná jste rodič a samozřejmě, že vnímáte závazek a zodpovědnost (a často i stres), ale pokud v první řadě nezačnete důvěřovat svému dítěti a nezačnete se VY s ním a skrze JEHO signály učit poznávat jeho možnosti, limity a jeho specifické nastavení, jak byste mu mohli být skutečně oporou?
A jak na tak chatrném základě pak stavět dál?
Nebo možná máte autistu partnera, přítele, rodiče… a samozřejmě není vždycky jednoduché se domluvit a vidět věci z jeho/její perspektivy…
– ale když vy nepřekonáte tu propast odlišnosti důvěrou a přijetím z vaší strany, jak má ten druhý svou odlišnost skutečně přijmout, pochopit a pracovat s ní?
S tou spoustou negativních zážitků a pošramocenou důvěrou v kohokoli, včetně sebe sama…?
A možná, že jde o ten případ, kdy se ještě pořád snaží se svojí „divností“ nějak vypořádat a vůbec si nechce přiznat, že by mohl být autista… zatímco vy už tušíte…?
Hodně dospělých „funkčnějších“ autistů se o svojí diagnóze dozvídá až přes diagnózu vlastních dětí…a jen pro některé z nich je to rovnou úleva…strach ze stigmatizace je často hluboko vrytý do podvědomí… a právě vaše důvěra může hrát v tomhle okamžiku zásadní roli…
Moje zkušenost je, že autista (ať už dítě nebo dospělý) učí svoje okolí jednu věc – hledat, učit se, otevírat svoji mysl i svoje srdce a paradoxně – OPOUŠTĚT VYJETÉ KOLEJE🙂
Ty VAŠE, protože ty jeho jsou do velké míry dané, a je na VÁS být tou pružnou, flexibilní, přizpůsobivou složkou vašeho vztahu…
…a zároveň být i „pilířem“, „skálou“ a „majákem“ v mlhavých a rozbouřených vodách okolní reality…
Většina přístupů a postojů, které si jako neurotypici neseme z dětství, které i v dospělosti přijímáme od svého okolí a společnosti, v kontaktu s autisty selhává, a to spíš dřív, než později…
Každý, kdo má vedle sebe autistu, musí hledat úplně jiné cesty a nové způsoby, jak realitu a život „uchopit“ a jak zvládat někdy i hodně složité situace.
Často to znamená vystoupit z komfortních zón a potýkat se s věcmi a problémy, které řešit nikdy neměl v plánu…
Je to někdy mravenčí práce, výsledky jsou často vidět až časem… a pocity selhávání, vyčerpání a frustrace se někdy nakupí…
Tytéž pocity jsou u autistů minimálně stejně tak silné, často i silnější, a většina z nich se s nimi potýká denně a už od narození…
…a přitom snahu domluvit se mají často úplně stejně…
A dokážou pochopit a „zvládnout“ i spoustu chyb a nedokonalostí okolí, pokud cítí, že jim důvěřujete, že je přijímáte a že za nimi „stojíte v dobrém i zlém“
a taky, když jste ochotní jim svoje omyly a chyby přiznat, vysvětlit a pojmenovat, nebo se o to aspoň pokoušíte…. což není vždycky jednoduché:)
Když totiž s autisty SKUTEČNĚ komunikujete (třeba i non-verbálně) – s důvěrou, respektem a ohledem k jejich specifickému nastavení – zjistíte, že stejně jako vy se učíte „číst“ autistu, on se učí „číst“ vás – není pravda, že to autisti nedokážou! (I když některým věcem úplně neporozumí, nebo je budou navždycky mást – ale to je oboustranné, a jde s tím žít:)
Když autistovi něco dělá dobře, zkuste ho nechat být, nebo ho podpořit,
když se vám zdá, že je někde problém, zkuste ho spolu s ním najít a vyřešit, nebo mu pomoct z té situace odejít,
a pokud už musíte nastavovat nějaké „hranice“, buďte laskaví a fér a NIKDY NEPOPÍREJTE autistovy důvody…
Přestože to často vypadá jako začarovaný kruh, snažte se znova a znova hledat společně řešení a cestu, pokud možno co nejkomfortnější a nejfunkčnější, i kdyby to znamenalo bořit mýty a představy vaše, vašeho okolí, nebo nějak nastaveného systému…
a přistupujte k autistovi vždycky s tím, že si NEVYMÝŠLÍ (i když třeba nedokáže problém přesně pojmenovat)… Sami uvidíte (sice někdy až za čas:) ty výsledky!
Důvěra je základní stavební kámen a ta úplně nejzákladnější dovednost
a taky nejlepší předpoklad k tomu, abyste s autistou prožili zdravější a harmoničtější život
(a popravdě nejen s autistou:))
Bez ní s postupem času s autistou nepořídíte nic.
(I dítě autista bude mít pubertu a období vzdoru – bez důvěry TEĎ si zavřete cestu k důvěře POZDĚJI.)
A bez důvěry se nikdy ani nepřiblížíte jeho světu – a on vašemu se víc přiblížit nedokáže
(kdyby to dokázal, myslíte, že by podstupoval to utrpení a trauma tlaku okolí na svou odlišnost?).
Nezapomeňte, že nejde o „výměnný obchod“ – DĚLÁTE TO PRO SEBE:) – takže počítejte s tím, že většinu z vás nejspíš nečeká „odměna“ ve formě „skvěle fungujícího“ autisty😉, ať už dítěte, nebo partnera)
– autista zůstane autistou, a tak je to SPRÁVNĚ!
Důvěra ve vás je ale základem jeho schopnosti se s vámi domluvit a nechat si od vás pomoct nebo poradit i v situacích, které s postupujícím věkem nabírají na složitosti. A zvládnout třeba i věci, které by bez vás nikdy nezvládl (třeba letět letadlem, jak o tom psal otec jedné malé autistky, nebo se přestěhovat…:)
A i když pak přijdou karamboly a situace, kdy se to prostě nepovede (a ty stoprocentně přijdou!:),
a situace na chvíli nebude mít řešení,
tak potom,
až se autista i vy zase dostanete do rovnováhy,
můžete vyrazit společně dál,
protože tou vzájemnou důvěrou pár šrámů v žádném případě neotřese:)
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…