Když potkáte ve dvaceti někoho, o kom prostě víte, že ho ve svém životě chcete, máte spoustu představ o tom, jak ten společný život dál bude vypadat:)…
Že je ten druhý trochu zvláštní a jiný, se ukázalo brzy – i když i to byl jeden z důvodů, proč mě tak zaujal…
Byl chytrý, přímý, brutálně pravdivý a názorově radikální. Vybočoval. A nenechal se ovlivnit.
Taky byl vznětlivý, nevyrovnaný, a s lidmi opravdu hodně narážel.
Tu pravdu a radikálnost v názorech i vyjádřeních, tu neúprosnou logiku, s níž během pár minut rozebral názor a postoj druhého „na atomy“, skousl málokdo. I já s tím, hlavně na začátku, mívala občas problém.
Přestože nás společná cesta naplňovala a bavila, a prvotní okouzlení postupně vystřídalo hluboké přátelství a respekt…
…přicházely dost často momenty frustrace a zoufalství, protože ty popsané vlastnosti sociální vztahy s okolím moc neusnadňovaly.
A postupně se toho ukazovalo mnohem víc:
člověk vedle mě se hodně rychle vyčerpal…
spoustu věcí vůbec nezvládal…
kompromisy z jeho strany nebyly moc na pořadu – když něco nešlo a nebylo ono, tak se s tím obvykle nedalo nic dělat…
a i úplně obyčejné věci byly často divně komplikované a nefungovaly…
…takže společná životní realita byla občas docela výzva…
Že jde o autismus se začalo ukazovat mnohem později, kdy jsme velký kus cesty ke vzájemnému pochopení měli dávno za sebou.
Zvládli jsme to, i bez diagnózy, která přišla až po letech…
Přesto ale – kdybych o rozdílech mezi neurodivergentním a neurotypickým vnímáním věděla tehdy na začátku to, co vím teď, hodně by to pomohlo a každému z nás ušetřilo spoustu náročných chvil a problémů.
Možná jste tam, kde my před těmi víc než dvaceti lety.
A možná by vám, jako mně tehdy, pomohlo vědět, že JAKO NEUROTYPIK musíte přijít na to,
- jak pochopit a přijmout někoho s úplně jinak nastavenou pozorností a mnohdy i prioritami,
- jak se domluvit s někým, kdo vnímá jen chvílemi a obvykle jenom, když to pro něj má logiku a/nebo je to v oblasti jeho momentálního zájmu,
- jak reagovat na někoho, koho i jen náznak vaší vnitřní nestability a stresu znejistí a vyhodí z rovnováhy a komu prostě nestačí dát uklidňující odpověď, protože to potřebuje pochopit,
- jak sdílet život s někým, kdo je mnohem křehčí než vy, i když by rád byl odolnější,
- jak chápat někoho, jehož důvody a argumenty vám často nemusí dávat smysl, protože vaše smyslová zkušenost se světem kolem vás je absolutně odlišná
- jak žít a sdílet s někým, kdo prostě nebude „diplomat“
- a kdo často nedokáže, i kdyby chtěl, říct ty „správné věci ve správný moment“ a není „obchodník“ – v citech, pocitech, náladách ani ve svých názorech.
- a že empatie existuje i v autistické realitě – jen má občas jinou podobu…
Ale protože je to vztah DVOU lidí, i AUTISTA v soužití s neurotypikem potřebuje přijít na to,
- jak pochopit a přijmout někoho s úplně jinak nastavenou pozorností a mnohdy i prioritami,
- jak se domluvit s člověkem, který ho sice vnímá, ale ne vždycky je v jeho možnostech a silách, pobrat autistickou důkladnost a hloubku pojetí čehokoli, takže se často začne v tématech ztrácet a „odpadat“, což řeší těžko pochopitelným přeskakováním mezi tématy.
- jak reagovat na někoho, koho občas autistova vnitřní nestabilita a stres znejistí a vyhodí z rovnováhy, i když se snaží, aby se to nedělo. A komu v ten moment nejde nic vysvětlit, protože je ve stresu a nervózní a nepřemýšlí logicky..
- jak sdílet život s někým, kdo je sice z podstaty odolnější než autista, ale taky má svoje slabá místa a oblasti velmi křehké rovnováhy – o kterých by měl i autista vědět a naučit se s nimi, svým vlastním způsobem, pracovat. Protože i autista může ve vztahu být druhému oporou:)
- jak chápat někoho, jehož důvody a argumenty autistovi nemusí dávat smysl, protože jeho smyslová zkušenost se světem kolem je absolutně odlišná
- jak žít a sdílet s někým, kdo prostě BUDE „diplomat“ – a není to jeho chyba! Nemusí (i když může) to být manipuace a nemusí (i když může) to být neupřímnost. A i autista se to potřebuje naučit rozlišovat. A komunikovat o tom. Protože neurotypické vnímání JE prostě JINÉ – a ne nutně horší.
- jak důvěřovat někomu, kdo často nedokáže, i když se snaží, říct ty „správné věci ve správný moment“ a někdy autistovi nerozumí, když ten to nejvíc potřebuje
- a jak důvěřovat někomu, kdo by dokázal být „obchodník“ – v citech, pocitech, náladách i ve svých názorech – ale neznamená to, že TAKOVÝ JE! Protože spousta neurotypiků je tímto lidským rysem znechucená stejně jako autisti!
Nemá smysl si lhát – PŘIJDOU karamboly, neúspěchy, tápání, a přes veškerou snahu na obou stranách někdy nebudete vědět, kde vám hlava stojí a co se (zase) – do pr..le děje!!!
Není to o tom, že byste se snažili MÁLO, nebo byli neschopní!
ONO TO PROSTĚ JE SLOŽITÉ!
Ani neurotypik ani autista by neměli chtít po tom druhém víc, než dokáže unést…a neměli by to chtít ani po sobě…
a už vůbec nemá smysl ztrácet čas pocity viny, které nikam nevedou a nic nevyřeší…
To zásadní je hledat a najít řešení a cesty, které nevyšlapaly minulé generace ani většinová společnost…komunikovat…a tvořit maximum z toho, co vám život „nadělil“.
I z mála se dá vytvořit funkční a ve skutečnosti dost harmonický celek, který se v náporu každodenních situací a komplikací nerozpadne:)
Soužití neurotypika a autisty a jejich neurodiverzní realita je pokaždé úplně nová zkušenost
…protože na život s autismem návod prostě neexistuje… 🙂
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…