Psi jsou skvělí přátelé, učitelé, partneři i spolupracovníci – ale jednoho dne jejich úkol po vašem boku prostě skončí. Je to nevyhnutelnost a člověk by na to měl být připravený…
Ten první moment rozhodně není snadný. I když smrt jako takovou jste dávno přijali a vnímáte ji jako přirozenou součást života. Jako odložení formy a návrat k podstatě…
Od obou psů jsem dostala poslední velkorysý dar…každý z nich mi dal dva týdny času na rozloučení a zpracování toho, že jejich cesta končí a oni jdou dál.
A přála jsem jim to, protože forma, ať už psí nebo lidská, je vždycky trochu „vězení“ – i když má svůj smysl a účel a je v něm i spousta radosti…:)
To byl taky důvod, proč jsem necítila bolest, i když šok to byl.
Uvědomění, že „je to tu“ mi probrnělo až do morku kostí. I když to s postupujícími roky tak nějak očekáváte, nakonec to stejně překvapí…
Když přišly emoce, byla jsem za ně vděčná. Pomohly mi zvládnout a nechat projít ten první otřes a dostat se zpátky do rovnováhy, která byla právě v tuhle chvíli pro obě strany tak důležitá.
U obou pro mě byly ty poslední dva týdny stejně intenzivní – duševně a duchovně, protože fyzicky už se vše zastavovalo a aktivita se změnila na celodenní odpočinek.
Protože jsem věděla, že o moc víc času nemáme, to nepodstatné šlo stranou a zbývající čas jsme trávili co nejvíc společně.
Samozřejmě, že se občas objevily emoce, ale byla to taková prapodivná směs trochu lítosti a hlavně radosti, protože bylo vidět, že oni to vůbec neřeší.
Byl to pro ně jenom další logický krok, když jim v těle ubývaly síly, další „tady a teď“.
Takhle nějak se museli cíti staří domorodci, když odcházeli umřít do buše…
A věděla jsem, že když já nebudu prožívat jejich smrt jako drama – které by nepochopili a zmátlo by je – bude jejich odchod jen přirozeným a hladkým završením naší léta trvající společné cesty. 
A nic jiného jsem si pro ně ani pro sebe nepřála.
Těch dvanáct let života se psy považuju za jednu velkou obohacující a naplňující zkušenost, která mě posunula o hodně dál a pomohla mi hodně věcí pochopit –
o komunikaci, o odlišnosti a o důvěře
o vzájemném respektu a pochopení
o tom, co znamená opravdová spolupráce
o podstatě života
i o sobě samé.
Zvířata jsou skvělí učitelé….:)
Poslední, co mě naučili, čím mě provedli a co mi darovali byla jejich smrt a jejich odcházení.
Měli v sobě moudrost, důvěru a mír, jaké bych přála každému umírajícímu…
Mým darem a radostí je a vždycky byla komunikace. Potkala jsem v životě hodně lidí, kteří cítili potřebu změny a vždycky mě zajímaly jejich příběhy a životní cesta. A v těch mnoha rozhovorech často zapadla přesná slova v pravý čas na správné místo. Tak vznikl můj projekt Tera Tea Time – je o tom, co všechno se dá a může v životě změnit, když se nebojíte změnit vy:). Více o mně…